Ticho je ticho, řekl bys, tiché, proto tedy ticho. Leč je to ten největší abstrakt, jaký si dokážeš vymyslet. Pro mě se již dávno stalo pojmem absurdním, nereálným, nepředstavitelným a neznámým.
Kvílející ticho jsem já - mlčenlivá, zdánlivě se nijak neprojevující. To ovšem neznamená, že nemám co říct. Možná si počkám na lepší příležitost, možná si to ponechám pro sebe.
Kvílející ticho je oxymóron - prapodivná stránka mé osobnosti. Dokážu být věčný snílek a zarputilý skeptik ve stejný okamžik, Jekyll a Hyde v jednom těle. Umím se smát se slzami v očích nebo se smát naprosto nekontrolovatelně, když jsem zoufalá. V jedné věci bývám mnohdy excelentní a zároveň naprosto nemožná. Jsem samotářská, tichá, zároveň však společenská, vyžadující cizí pozornost a někdy až exhibicionisticky se předvádějící.
Kvílející ticho je můj tinnitus - věčný společník na každém mém kroku. Je skutečně tichý pro všechny ostatní, jen mě hvízdá a šumí 24 hodin denně. Není možné ho umlčet, pouze ignorovat a nebo přehlušit. Je to ta nejracionálnější záminka k tomu být občas šílená.
Kvílející ticho je ten nekonečný a nezadržitelný tok myšlenek - hlasy v mé hlavě a neustálý klapot ozubených koleček. Někdy jsou žádoucí. Jindy se jedná pouze o brouky, obtížný hmyz, který se jen těžko hubí.
Kvílející ticho je ten tlak, který pociťuji občas v hrudi - směs dojmů, emocí, které ovšem nejsem schopná převést je do vět.
Kvílející ticho je proud slov vychrstnutých na papíře - ať už je tím myšlen ten šustivý či digitální. Je to způsob, kterým se projevuji a realizuji nejraději.